Argon Biblack Barabel

Táááák a je to tady...nastal den s datem 28.7.2011, den odjezdu na mé první Mistrovství Evropy ve flyballu. Tak dlouho se o tomto turnaji panička s maminkou bavily, tak dlouho propočítavaly vstupní časy, tak dlouho přemýšlely nad sestavami a chystaly veškeré flyballové propriety...až jsem se konečně dočkal.

Tedy povím Vám, cesta do německého Borkenu probíhala opravdu krušně, tedy probíhala plynule, ale ta dááálka. Člověk (a taky pes) se musel na to, co přijde za odměnu na konci hodně těšit, aby tu neskutečně dlouhou cestu vůbec vydržel. Ale vydrželi jsme všichni. Na místo konání jsme prý přijeli po zhruba 10 hodinách (říkala panička).

Naši týmoví dvounožci šli nás pejsky nahlásit na přejímku a následně rozbalili stany a přístřešky a připravili naše (pejsčí) ležení . My čtyřnožci si ještě nebyli úplně jistí, co další dny přijde, ale tušení už v nás samozřejmě dřímalo...je to holt flyballová parta, tak kde bychom asi jinde byli .

V pátek už jsem za stany zaslechl ten známý štěkot a lidské povzbuzování a bylo jasno. Nezbylo mi, než povzbuzovat také, ale jen do chvíle, kdy mě panička naložila spolu s přepravkou do auta (do něhož se nalodila ještě maminka s Charlym, Dáša s Lexie a páníček jakožto řidič). Řeknu Vám, byl jsem trošku nerad, že mě odvážejí z toho místa, ale odpoledne jsme se zase vrátili, takže to bylo v pořádku . Naši dvounožci říkali, že jsme v době od odjezdu k příjezdu byli někde v Holandském Utrechtu či co, ale já z toho moc neviděl...to víte, z kufru toho moc nevykoukáte . Jen jsem postřehl, a to se opravdu nedalo nepostřehnout, že všude kolem nás jezdila kola a skůtříci jako šílení a představte si, že jsme jim museli my, v autě, dávat přednost.

No nic, po výletu jsme se tedy zase vrátili na ONO místo a další den to všechno vypuklo i pro náš tým. Vše začalo hned ráno slavnostním ceremoniálem, kde jsme se předvedli v plné kráse...a lidi tleskali a tleskali, a já štěkal a svíjel se jako o život...parááááda . Mezi našimi žlutými byli k vidění také borderky Lexie, Annie a Mája, můj kámoš Elvis a zcela vyjímečně také Morgan, který na poslední chvíli vystřídal Sáru (ta  bohužel kvůli kulhající pacičce musela zůstat doma, což nás všechny - čtyřnožce i dvounožce - moc mrzelo ).

Závod tedy začal. Musím povědět, že jsme do toho všichni dali všechno. Střídačky i výkony pejsků byly podle mého názoru opravdu mistrovské (jak to na mistrovství Evropy má být). Ke konci dne jsme už jen běhali od stanu ke dráze, kde jsme si párkrát zaběhli pro míček a pak zase ke stanu a zpět na dráhu. Byla to docela makačka, ale ta dřina se vyplatila.

Na slavnostním vyhlášení sedmé divize tedy mohli všichni čeští, němečtí, rakouští, belgičtí (a jací ještě) vidět na druhém stupni vítězů českou vlajku a žlutá trička...a taky jednu vzteklou šeltii, která svým štěkotem povzbuzovala diváky k ještě většímu potlesku .

Celý turnaj jsem si (a myslím, že ne sám) ohromě užil a jsem přesvědčen, že to byl můj největší flyballový úspěch v životě, za což moooc děkuji celým X-kům (+Májince s paničkou)... Bez tak skvělé týmové souhry hafíků a páníčků bychom to totiž nikdy nezvládli .

Pac a pusu Váš Argí